Nenabídnu vám ani obecnou ani nějakou podrobnější typologii rodičů nebo dospělých, ve které byste se více či méně našli. Ba nenabízím ani typologii dětí. Jakkoliv najít se v nějakém typu, definici, přihrádce dokáže přinést jistý druh úlevy, nese si to sebou i svůj stín.
Každý z nás je jiný. A i když si můžeme být v jistých aspektech podobní, ve spoustě jsme odlišní. Z podstaty věci jsme jedineční. A to je silná stránka, na které lze stavět.
Proto mnohem raději u dospělých i dětí, přesněji řečeno spolu s nimi, hledám, jací už vlastně jsou a jak toho využít v té konkrétní situaci, se kterou se potýkají. Stejně tak místo receptu, rady mnohem raději vybízím k spoluvytváření a spoluvytvoření něčeho na míru. Na míru zúčastněným a zároveň i situaci.
Myslím si, že na prvním místě by měl stát užitek. A ne teorie nebo myšlenka. Řešení by mělo být reálné a ne ideální. Tj. mělo by být reálně možné, proveditelné a hlavně použitelné v každodenním životě a ne poplatné nějakému teoretickému pravidlu.
Názorově mám blízko k Rebece Wild. Ovšem to není to podstatné. Důležité je, jak na rodičovství pohlížíte vy. To, na čem stavíte, co vám funguje, co vaše dítě a i vás posouvá dál.
Nejspíš vám neuniklo, že používám slovo rodičovství a ne výchova. Výchova je podle mě dnes až příliš chápána jako ovlivňování dítěte. U rodičovství naopak vnímám větší důraz na práci dospělého sama se sebou. Dítě se neučí jen to, co mu chcete ukázat, ale vnímá celou situaci. Potřebuje kolem sebe dospělé, kteří mu dokáží zprostředkovat šíři hodnot, proces sebeutváření a různorodost světa a ne jen vnucovat mocenský boj a společenské přihrádky.